Byla noc... Ta krásná tmavomodrá tušová noc, kdy měsíc raději nesvítil a schovával svou tvář za klenbou tmavých mraků. Často jsem v takových chvílích sedával na okně a díval se ven, jak vítr cloumá s oním jediným stromem, který mu stojí v cestě. Pozoroval jsem, jak ho pevně svírá, ohýbá jeho korunu, drásá jeho kůru a pohrává si s jeho větvemi. Byl nemilosrdný a krutý. Zvráceně jsem pozoroval tu bolestně krásnou podívanou a nacházel v ní jakousi prazvláštní potěchu. Líbilo se mi to. Zbožňoval jsem to. A nenáviděl zároveň. Častokrát jsem byl tím větrem, vmetal lidem do tváří to, co nechtěli slyšet, to, jsem věděl, že je zraní, to, co viděli, ale nechtěli si to přiznat. Byl jsem stejně nemilosrdný. Miloval jsem to a nenáviděl..
Najednou se něco změnilo. Vítr se zklidnil. Už nefoukal tak silně a krutě. Stal se z něj vánek, co hladil zraněné šrámy. Něžně foukal na místa, která sám zranil. Dotýkal se listů, houpal je, jak malé dítě v kolíbce, uklidňoval svou tichou písní. Snad jako by si my